Válka o plyn – budou i letos takto vypadat titulní stránky českých novin? Rusko si je evropské závislosti na dovozu energie dobře vědomo a nebrání se ji politicky využít. Závislost na dováženém plynu i má ekonomické důsledky. Česká ekonomika v roce 2008 každý den utratila 198 milionů korun za import zemního plynu. Výhledově se však může české teplárenství osvobodit od závislosti na Rusku ale i povrchových uhlených dolech: razantně snížit spotřebu uhlí i zemního plynu k vytápění domů. Klesne dovoz paliv, exhalace skleníkových plynů i účty, které rodiny platí za energii. Nestane se to však samo. Nová Státní energetická koncepce – ve které teplárenství bude patřit mezi hlavní debatovaná témata – musí přijít s promyšleným a cílevědomým programem, který bude kombinovat ambiciózní cíl se sadou konkrétních opatření.
Velká výzva nejen pro energetiku
Ale nejde pouze o teplárenství. Česká republika s 12 tunami na obyvatele a rok patří k evropským rekordmanům v emisích oxidu uhličitého. Vysoká uhlíková náročnost bude kvůli nákladům na emisní povolenky pro energetické i průmyslové podniky dražší a dražší. V moderních nízkouhlíkových technologiích notně zaostáváme za Evropou. Česká republika spotřebuje na každou vyrobenou korunu hrubého domácího produktu asi o polovinu více energie než 15 států staré EU. Příčinou jsou hlavně obstarožní, špinavé technologie v průmyslu a energetice, které pohltí zbytečně mnoho uhlí, plynu a elektřiny.
Proto musí být stěžejním bodem nové energetické koncepce jasný plán snižování českých emisí. Cokoliv jiného nás vytlačí na okraj světové ekonomiky. Česká republika potřebuje zejména stanovit rozvrh, podle něhož bude snižovat emise skleníkových plynů. Měla by proto přijmout zákon podle britského vzoru, který stanoví závazný postup snižování emisí skleníkových plynů o 2 % ročně do roku 2050. Umožní a rozhýbe tak investice do moderních, čistých řešení, jako je zateplování domů nebo obnovitelné zdroje energie, pohodlná veřejná doprava, místní potraviny či snadná recyklace odpadu.
Sníží tak naši závislost na dovozu surovin. Česká ekonomika v prvních deseti měsících loňského roku každý den – každý jeden den – utratila 390 milionů korun jenom za import ropy. Využíváme jen zlomek domácích obnovitelných zdrojů energie.
Další pozitivem je impuls inovacím a k posílení konkurenceschopnosti průmyslu, což v době recese potřebujeme dvojnásob. Podniky také dostanou rámec pro zelené investice. Energetické a průmyslové společnosti často rozhodují s perspektivou na několik desetiletí dopředu. Potřebují proto vědět, jaké podmínky budou mít za dvacet, třicet let. Nová legislativa tak otevře cestu pro investice do moderních odvětví: energetické efektivnosti, čistých, obnovitelných zdrojů energie, recyklace odpadu a podobně.
Ve Velké Británii se na obdobném zákoně shodla vláda i opoziční strany, ekologické organizace a odborové centrály i Konfederace britského průmyslu. Zákon politikům ani podnikům neurčuje konkrétní technologie či odvětví, do kterých investovat a kde inovovat, nýbrž se omezuje na rámcové mantinely: stanovuje velikost emisí.
Hnutí DUHA spustilo iniciativu Velká výzva, kterou chce prosadit přijetí obdobného zákona také v České republice.
Teplo bez dalšího uhlí
Nicméně ústředním bodem debaty o Státní energetické koncepci bude teplárenství. Vytápění pohlcuje největší část českého dovozu zemního plynu z Ruska. Palivo pro teplárny je hlavním argumentem, proč rozšiřovat uhelné doly a bourat další obce. Výroba tepla je druhým největším zdrojem skleníkových plynů v České republice. Ale kritická závislost na fosilních palivech má řešení. Pokud Česká republika využije příležitostí k zateplení domů a vytápění obnovitelnými zdroji energie, může závislost na plynu a uhlí podstatně snížit.
Propočty Pačesovy komise a výsledky studie, kterou zadalo Hnutí DUHA u renomované konzultační společnosti Porsenna, jsou víceméně identické. Došly k závěru, že energetickou náročnost českých budov lze postupně snížit o 173 PJ, respektive 175 PJ.
Studie společnosti Porsenna rozebrala potenciál podrobněji: 144 PJ potenciálu úspor připadá na vytápění (z toho 124 PJ v obytných budovách), zbývajících 31 PJ na ohřev vody a elektrospotřebiče. Spotřebu energie pro vytápění budov lze snižovat pomocí standardních technických opatření. Příležitosti jsou trojího typu:
- stavební vylepšení stávajících budov (zateplení, výměna oken a další opatření k lepší izolaci domů).
- lepší topení ve stávajících domech (regulace či výměna kotlů v zateplených domech za menší, efektivnější),
- přechod nové výstavby na nízkoenergetický a později pasivní standard.
Rekonstrukce domů na nízkoenergetickou spotřebu (50 kWh/m2 ročně) jsou technicky zvládnuté. U panelových domů, které jsou pro teplárenství klíčové, se běžně dosahuje i podstatně lepších výsledků. Neméně důležité než zateplování a další opatření ve stávajících budovách jsou lepší standardy při výstavbě nových budov. Roční spotřeba k vytápění novostaveb budovaných podle platné české legislativy by měla být do 100 kilowatthodin na jeden čtvereční metr. Ale takzvané pasivní budovy mají spotřebu dokonce méně než 15 kWh/m2 ročně. Účty za energii v pasivním domě jsou tedy oproti běžnému o 80 – 90 % nižší. Náklady na stavbu nízkoenergetického domu – který srazí účty za vytápění na třetinu – jsou víceméně stejné jako u běžných staveb. Vícenáklady na pasivní budovy činí 5 – 10 %.
Studie konzultační společnosti McKinsey spočetla, že izolace domů má v České republice největší potenciál ze všech opatření ke snižování emisí skleníkových plynů, která mají záporné náklady. Zamezení emisím jedné tuny oxidu uhličitého v českých podmínkách přinese podle typu budovy čistý zisk 50 – 100 €/tCO2.
Potenciál snižování spotřeby tepla se týká i průmyslu – lze ji podle studie společnosti EkoWatt pro Hnutí DUHA a Greenpeace už se současnými technologiemi snížit o 12 PJ. Hlavní možnosti ke snižování spotřeby tepla v průmyslu jsou ve zlepšování energetického managementu, modernizaci kotlů, omezování ztrát v rozvodech a snižování tepelných ztrát v budovách průmyslových objektů.
Podstatnou část spotřeby uhlí a plynu v teplárenství mohou pokrýt solární kolektory, výtopny či kotle na biomasu, efektivní tepelná čerpadla a další domácí obnovitelné zdroje energie. Pačesova komise odhadla potenciál tepla z obnovitelných zdrojů na 127 PJ k roku 2030, respektive 152 PJ k roku 2050. Může tedy výhledově pokrývat bezmála polovinu současné spotřeby, která (započteme-li i spotřebu v průmyslu) činí 349 PJ. Většinu potenciálu tvoří lesní, zbytková i zemědělská biomasa, která bude využita v bioplynových stanicích nebo k čistému spalování či spoluspalování. Kalkulace však bere v potaz i rostoucí zastoupení hlubinné geotermální energie nebo využití solárního ohřevu vody.
Samozřejmé však je, že zateplování a využití zelené energie nedosáhnou na maximum svého potenciálu v okamžiku. Jejich nástup si vyžádá určitý čas. Provozovatelé tepláren argumentují, že jim dojde uhlí už v roce 2012. Proto stát musí najít přechodné řešení.
Současnou spotřebu českých tepláren mohou dočasně pokrýt dodávky ze stávajících dolů v rámci územních limitů těžby. Klíčovou roli sehrává uhlí z velkolomu Bílina, který je majetkem polostátního ČEZ. Každoročně těží asi devět milionů tun paliva s vysokou výhřevností, z nějž část již nyní dodává teplárnám. V rámci platných územních ekologických limitů má dostatečné zásoby až do roku 2030 při postupném poklesu těžby.
Stát by proto měl využít opatření k přednostnímu zajištění uhlí pro teplárny z dolu Bílina. Vláda může využít toho, že zde právě probíhá rozhodování o novém tzv. povolení hornické činnosti na příštích 20 let, a dodávky pro výrobu tepla stanovit jako podmínku těžby.
Snížení dodávek paliva pro elektrárny ČEZ o potřebných sedm miliónů tun ročně by výrobu elektřiny pro české spotřebitele nijak neohrozilo. Potřebný objem uhlí by pouze snížil roční vývoz elektřiny ze současných 15 % na zhruba 6 % čisté tuzemské výroby.
Jádro není domácí zdroj
Bourání obcí v severních Čechách není jediným kontroverzním bodem navrhované koncepce. Druhou problémovou linkou je snaha o silnější zastoupení atomu v kombinaci s explicitně plánovaným exportním charakterem české elektroenergetiky. Obdobné záměry dělají z České republiky rozvojovou zemi, která místo orientace na vývoj sofistikovaných technologií spoléhá na těžbu a pálení (štěpení) svého přírodního bohatství.
Za sanace škod po těžbě a zpracování uranu zaplatí daňoví poplatníci ještě minimálně 60 miliard korun a budou probíhat do poloviny století. Avšak v návrhu energetické koncepce se nahlas uvažuje o investicích státních peněz do další těžby.
Nesní se však jen o dolech – závod na zpracování uranového koncentrátu nám prý zajistí soběstačnost tuzemské jaderné energetiky. Myšlenky na uranovou soběstačnost České republiky jsou však liché. Těžitelných zásob uranu je podle Ministerstva průmyslu a obchodu 56 tisíc tun. Ani těžba až 1000 tun ročně nemůže pokrýt spotřebu zvažovaných reaktorů po celou dobu životnosti. Nehledě na fakt, že někdo musí uranový koncentrát obohatit a udělat z něj palivové tyče. Příštích deset let to bude Rusko.
Samotné plány na nové reaktory nestačí, budou narážet na řadu problémů. Podstatnou nevýhodou jaderné energetiky je vysoká cena investice. Dva nové bloky v Temelíně by přišly na minimálně 250 miliard korun. Jinde ve světě jaderný průmysl nezažívá dobré časy. Kanadská vláda letos zrušila tendr na výstavbu nových jaderných reaktorů – důvod? Nabídnutá cena za výstavbu dvou jaderných reaktorů byla příliš vysoká (26 miliard kanadských dolarů). Z projektu bulharské elektrárny vycouval investor (RWE), výstavba finské se už prodražila skoro na dvojnásobek původně plánovaných tří miliard. Ekonomové z mezinárodní banky Citigroup ve své analýze pro investory k zvažovaným novým reaktorům v Británii shrnují: Nové jádro? Ekonomika říká ne.
Také Česká republika stojí před rozhodnutím, zda si raději nevybrat z jiných možností. Podle zprávy Nezávislé energetické komise – nijak nadsazené, ale spíše konzervativní práce – by z obnovitelných zdrojů energie v České republice bylo možno vyrobit cca 50 TWh elektřiny v roce 2050. To je čtyřnásobek roční produkce dnešního Temelína.
Jakou energetiku chtít?
Hlavní problém není dilema mezi uhlím či atomem, zelenou energií nebo ropou a plynem. Klíčová otázka zní: jak snížit vysokou spotřebu a potažmo vysoké náklady. Česká energetická koncepce musí být založena především na snižování energetické náročnosti a nových technologiích. Bezesporu se energetika ještě několik desetiletí neobejde bez stávajících, konvenčních zdrojů. Většina z nich už stojí. Ale leitmotivem nové koncepce musí být posilování efektivnosti, kde máme enormní, několikanásobně větší možnosti. Vždyť jenom příležitosti ke snižování energetické náročnosti v průmyslu jsou už se stávajícími technologiemi dvaapůlkrát větší než výroba Dukovan.
PS: tento článek vyšel v mírně upravené podobě v Pro-energy, 4/2009. Další informace k tématu energetických úspor lze najít v nové publikaci Čisté teplo.