Nedávno se po prodloužení provozu německých atomových reakorů podlomila dojetím kolena docentu Škodovi. Německá vláda však zároveň schválila plán, který elektrárenským společnostem odebere část zisku z atomové elektřiny výměnou za prodloužení doby jejich provozu (podrobnosti v mém minulém blogu). Docent tedy chápe věc jako dobrou i špatnou zároveň. Težko říci, zda chvilkové mdloby nebo fakt, že prodloužení umožní provozovat zastaralé reaktory i po roce 2020 vedly jeho inženýrskou duši k sepsání agitky s velmi zajímavým názvem „Es kam der Tag: dobrá a špatná zpáva.“ Přihlásit se okatě hned v nadpise parafrází hesla Sudetoněmecké strany „Es kommt der Tag“ k tomu, kde bere jaderná klika své inspirace chce jistě jistou dávku odvahy a nadšení.
Snové představy o budoucnosti atomového světa jsou pro stoupence tohoto odvětví konstantní. Inspiraci může nalézt také ve východní sovětské filozifii. Například prezident Akademie věd SSSR Anatolij Alexandrov (v letech 1975-1986) se nad jadernou energetikou doslova rozplýval: „Atomové elektrárny různého druhu mohou zajistit pro stále vzrůstající počet lidí na naší planetě všechny nezbytné energetické 
zdroje na celá tisíciletí. Žádné jiné zdroje energie (slunce, voda, geotermální) nejsou s to poskytnout tak úplné a dokonalé řešení. Je to jediné řešení, jiné alternativy tu nejsou. (Mírový atom, Týdeník aktualit, Moskva 1984).
Víra v mocné učení se však může zvrtnout a pobláznit celé davy lidí. Už jsme to nejednou zažili. Například eugenika, sociálně-filosofický směr zaměřený na studium metod, které povedou k dosažení co nejlepšího genetického fondu člověka. Její negativní podoba přetažená v naprosto absurdní ideologii zlákala v nacistickém Německu milionové davy, které bezmezně věřily v nadčlověka. Zřejmě za vedlejší efekt lze i našimi některými současníky považovat likvidace několik miliónů „nežádoucích“ lidí.
Přitažlivá víra v něco lepšího, nadřazeného: to se dá nájít i u kultu, který vzhlíží k ušlechtilosti nablýskaných uranových tyčí, vyleštěnosti reaktorových sálů nebo uzavřené partičce vědátorů žijích své zklamání, že se stále nepodařilo ovládnout termojadernou fůzi; nemohou na nedělní výlety v atomové vesmírné lodi; každoročně musí odhrnovat sníh, i když by použitím uranu 235 nebo plutonia vyrobilo jakékoliv množství páry a síť parního potrubí pod letištěm nebo pod ulicí pak rozpustila všechen sníh a led (více o progresivních technologiích, které se již dávno měly stát skutkem zde).
Sny o lepším svět, kde létají pečení holubi s atomovým pohonem, se nenaplnily už přes padesát let. Naštěstí existují tací, kteří to nevzdávají a za své holuby bojují dál. Aby se však mohl stát atomový svět skutečností je třeba pevná morálka, disciplína se musí vštěpovat od počátku studií jaderné vědy. Kdo selže, propadne peklu. Jenže reálný svět je na hony vzdálený od pravd, které předávají slovutní kmetové na vysokých technických školách svým žákům – následovníkům. Často pak jedinec vystavený krutosti všedního dne (třeba zprávě, že větrné elektrárny jsou nejdynamičtěji rostoucí zdroj v EU) nervově nevyrdží.
***
Tolik tedy pokus o smutný humor na účet potrefené husy z řad jaderných vědců. Závěrem několik faktických poznámek:
- Docent Škoda vynechává popis celé debaty o prodloužení životnosti jaderných reaktorů v Německu: Generální ředitelé čtyř německých energetických gigantů hrozili odstavením atomových elektráren v případě, že by vláda pokračovala s prosazováním plánu na zavedení daně z jaderného paliva. Přitom dosud tvrdě bojovali za prodloužení životnosti reaktorů. Po přijetí daně jejich hrozby utichly. Že by si ředitelé propočítali, že se jim stále vyplatí provozovat jaderné reaktory, které získali skoro za hubičku (byly postaveny na neliberalizovaném trhu často s vydatnou státní pomocí, elektrárenské firmy je získali levně při přechodu na volný trh), dnes jsou již dávno diskontované a vyrábějí elektřinu elektřiny de facto za provozní náklady?
- Stejně tak používá docent Škoda oblíbeného strašáka proti obnovitelným zdrojům – takzvaný blackout. Lehce trapné je, že opomněl zmínit největší blackout v Evropě v posledních letech. Příčinou výpadku na podzim 2003 byla havárie na vedení vysokého napětí, které vedlo kvanta francouzské jaderné elektřiny přes Alpy do Itálie. Nechci jako docent Škoda bezmezně věřit v jednu technologii a přiznávám, že zelená elektřina může sítě ovlivnit. Řešení však existuje v postupném přechodu na takzvané chytré sítě. Decentralizovaná energetika se zdroji vyrábějícími elektřinu v blízkosti spotřeby bude trpět daleko méně neduhy než ta postavená na atomových reaktorech, které se musí stavět co největší, aby se vůbec vešly do ekonomicky přijatelných čísel.
- V jednom z předešlých blogů docent Škoda vzal do ruky počítačku (doufám, že bez solárního panýlku) a čtenářům přepočítal dopad obnovitelných zdrojů na cenu elektřiny. Zelenou energii podporovat nehodlá (na to má své právo). Zapomíná však, že podpora zelené elektřiny je dočasná a má odstranit konkurenční nevýhodu oproti zdrojům, které během jejich rozjezdu bohatě podpořil stát. Podle Mezinárodní energetické agentury utratily země OECD od roku 1974 z veřejných peněz v průměru 250 dolarů na jeden kilowatt instalovaného výkonu jaderných elektráren (bez započtení množivých reaktorů). Aktuálně jde u atomových elektráren o snížení ručení za škody při případné jaderné havárii, které podle studie zpracované pro Evropskou komisi zlevňuje jadernou elektřinu o trojnásobek.
PS1: nenechte se mýlit, jestli se dějí atomové energetice nějaká příkoří, třeba že patří k vysoce investičně náročným odvětvím, pak za všechno můžou Zelení 😉
PS2: názor vyjádřený v tomto komentáři je čistě osobním pohledem autora a nemá nic společného s organizací, kde působí.